MAPA PRO NAVIGACI   TRASA

[úvod] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42]


35. DEN, 24. 3. 2001, SOBOTA - FRASER ISLAND

Ráno jsme vstali jak rybičky a po snídani jsme s Pavlem vyrazili na křižovatku před kempem, kde nás má v 7:45 vyzvednout autobus na zájezd na Fraser Island. Mirka má svůj vlastní program na pevnině - nákupy, internet, bazén, pláž. Je už skoro osm a autobus nikde a tak začínáme být s Pavlem trochu nervózní. Krátce po osmé se autobus vynoří ze zatáčky, my konečně nastupujeme a jedeme do přístavu na Urangan Terminal, odkud nás trajekt odveze do Kingfisher Bay Resort na Fraser Islandu.

Fraser Island je největší písečný ostrov na světě, 140 km dlouhý a 25 km široký. Kousek od přístavního mola už na nás čeká terénní autobus Hino pro asi 30 lidí. Jsme drsní a jdeme si s Pavlem sednout až na poslední sedadla, kde zůstáváme naštěstí sami, takže máme celý zadek pro sebe. Řidič nás hned upozorňuje na bezpečnostní pásy a abychom si je ihned zapnuli. Je to trochu zvláštní, ale asi ví co říká, tak ho posloucháme a zapneme se. A dobře jsme udělali. Hned po prvních metrech písečné cesty s kořeny stromů, které jsou tu všude, nejsou tady žádné zpevněné (snad kromě příjezdu od mola k hotelu), nás pásy udržely v sedačkách. V opačném případě bychom snad prolítli střechou a bočními okny. Znovu nás řidič upozorňuje na pásy a na možnost přesednout si dopředu, pokud by se někomu udělalo špatně. Tak to nás snad nepotká. Jedeme ze západního na východní pobřeží a potom po 75 Mile Beach na sever k Eli Creek. Pláž tady slouží jako regulérní dálnice, takže to místy docela kalíme, ale řidič nám vypráví o policii, která tu měří rychlost radarem a o nevychovaných a ožralých hlavně německých mladících, kteří tady jezdí na motorkách a pravidelně se přizabíjejí na skrytých kamenech nebo vymletých korytech potoků. Ani poznámky o "mořské nemoci" nebyly od věci, protože některým cestujícím opravdu začíná tuhnout počáteční úsměv na rtech, začínají ztrácet řeč a pomalu měnit barvy i místa v autobuse. My jsme naštěstí v pohodě a máme z toho všeho akorát srandu.

U Eli Creek jdeme po dřevěném chodníčku od jeho ústí do moře asi 100 metrů proti proudu do buše a návrat zpátky potom absolvujeme broděním v nádherně chladných vodách tohoto křišťálově čistého potoka s jak jinak než písčitým dnem. Ještě než pojedeme dál, vyfotili jsme si start letadla z pláže, která tady slouží nejenom jako dálnice, ale taky jako letiště. Jedeme dál ke Coloured Sands, odkud se potom zase vracíme zpátky abychom zastavili u vraku lodi Maheno. To byla kdysi výletní loď, která najela při cyklónu v roce 1935 na mělčinu a ztroskotala. Na začátku 2. světové války složila jako cvičný cíl pro australské bombardéry. Dnes už je pouze cílem turistů. Bohužel tady máme jenom 10 minut přestávku, ani nemáme moc času na prozkoumání vraku. I tak jsme si prohlídku s Pavlem "trochu" protáhli (asi tak na 15 minut), takže na nás muselo osazenstvo autobusu chvíli čekat. Ale co se dá dělat, však oni to pochopí a aspoň se jim uklidní žaludky… :-) . Potom jedeme zpátky jižním směrem, když najednou autobus začíná na pláži z ničeho nic brzdit. Říkáme si, co se děje, kolem nic zajímavého není, když najednou vidíme skrz boční a čelní okna, jak na pláži před námi přistává Cessna. Tak to jsem ještě nezažil - autobus dává přednost letadlu. To jsou věci. Další krátkou a neplánovanou zastávku máme u lovce mořských červů, kteří jsou tak 1 až 1,5 metru dlouzí. Prodává je jako návnadu rybářům a měl jich za dnešní dopoledne nachytaných už docela plný kbelík.

Oběd máme v jednom z dalších resortů na ostrově, v Happy Valley. Je to klasický švédský stůl plný všech možných dobrot. Taky toho na přídavek moc nezbylo. Kdo na začátku zaváhal, tak měl smůlu a moc se už nenajedl. Nejen tady v Happy Valley, ale i hned na začátku v Kingfisher Bay nebo vlastně kdekoliv po cestě jsme si všimli, že na cestách vedoucích do nebo s kopce, jsou položeny a ukotveny dřevěné nebo kovové rošty a rolety, aby auta zbytečně nehrabala či případně neuvízla. Cesty jsou tu totiž úzké tak na jedno auto a objet nějaké uvízlé je celkem oříšek. Po obědě se vracíme zpátky na 75 Mile Beach a uháníme dál na jih k Eurong Resortu, kde odbočujeme znovu do vnitrozemí ostrova a jedeme znovu "drsnými" cestami do Central Station. Při vystupování Pavel zahlídnul dinga, já bohužel zrovna šteloval foťák a když jsem zvednul hlavu, byl už pryč. Tady nás čeká celkem malá pěší túra po deštném pralese okolo údolí říčky Wanggoolba. Porost je tady opravdu bujný, dopadá sem jenom 30% denního světla, jak říkala naučná cedulka a taky vzdušná vlhkost a teplota evidentně roste s každým krokem. Po pralese jedeme dál k jezeru McKenzie, které je naplněno pouze dešťovou vodou. Jak nám říkal průvodce, jsou tu celkem tři druhy jezer podle typu naplnění vodou. Jeden, jako zrovna Lake McKenzie nemá žádný přítok ani odtok a voda v jezeře je pouze čistě dešťová. Další dva typy už nejsou naplněny čistě dešťovou vodou, u jednoho je v jezeře pramen a voda z jezera potom odtéká dál do moře, druhý typ má potom přítok i odtok. Jezero McKenzie hraje různými odstíny modré barvy i díky přítomnosti bílého písku. Samozřejmě že i tady na ostrově si bereme "vzorek" písku na památku.

Po asi půlhodinovém koupání vyjíždíme zpátky do Kingfisher Bay. Po cestě zažíváme ještě jedno neplánované dobrodružství a malou zácpu na cestě, protože jeden z terénních autobusů před námi "odmítl" pokračovat v cestě a náš řidič tak musí dokázat bravurní zvládnutí řízení svého Hina, když musí složitým manévrem stojící autobus objet. Byl jeden z mála, kteří si to troufli, protože jsme byli naklonění málem na převrácení. Ale na rozdíl od ostatních jsme projeli. V přístavu se po krátkém čekání vydáváme na trajekt a zpátky do Hervey Bay a autobusem do kempu. Servis jako vždy perfektní.

Na autě nacházíme vzkaz od Mirky, že je na pláži u moře, ale potkáváme ji akorát když přihází do kempu. Tak jdeme společně do města koupit tonic k fernetu a nějaké další pití. Po cestě jsme se zastavili ještě na jedno točené a koukáme, že podražilo o 60 centů. To je teda hezký, ale prý je sobota, tak je dražší. Dobrá strategie. Po návratu do kempu jsme natlačili večeři, Pavel s Mirkou se šli vykoupat do bazénu s čistící hadicí a pak v osvětlené "jídelně - kuchyňce" dopsali při bavoráku deníky. Protože bylo dost teplo, asi 26 ºC, a Pavel pil nějak pomalu, bavorák mu v ešusu zteplal. Napadlo ho teda, že si ho ochladí chvíli v mrazáku. Nebyl by to ale Pavel, aby, i když mu Mirka říkala, ať si ho z mrazáku vyndá, neposlechnul ("No jo ženská, alkohol nemůže přece zmrznout,"), a vyndal ho až uznal sám za vhodné, že už by mohl být vychlazený. Takže si vytáhnul ešus se zmrzlým bavorákem na dně. Z bavorského piva si tak udělal bavorskou zmrzlinu. Mirka byla okamžitě na koni, ale hlavně jsme se všichni dost pobavili. Potom jsme se už jenom vysprchovali a zalehli do stanu.